Kazachstán: Je povinností EU převzít odpovědnost a posílit svůj vliv v regionu.
*Brusel, 24. ledna 2022 Protesty v Kazachstánu byly násilně potlačeny. Prezident pozval zahraniční vojska a označil tisíce obyvatel země za teroristy. Posílit svůj vliv v tomto regionu je povinností EU. Nejen kvůli zoufalému stavu tamních lidských práv, ale i kvůli svým vlastním dlouhodobým zájmům.
Tento názor europoslankyně Markéty Gregorové byl původně publikován v Brussels Morning.
Začátkem tohoto měsíce zažil Kazachstán největší protesty za více než tři desetiletí od pádu Sovětského svazu. Země, která donedávna měla pověst ostrova stability v regionu, přestože měla k demokracii daleko, odhalila svůj skutečný stav: rozmach násilí byl následkem dlouhodobého napětí ve společnosti.
Konflikt byl vyvolán prudkým nárůstem cen pohonných hmot způsobený výpadkem dodávek z Ruska. Jako obvykle se však nespokojenost s ekonomickou situací proměnila v požadavky na svržení prezidentského systému a jeho nahrazení parlamentní demokracií. Tato emoce se projevila i při stržení několika stovek soch bývalého doživotního prezidenta Nursultana Nazarbajeva. Vládl zemi 29 let v kuse, v roce 2019 ho vystřídal současný prezident Tokajev.
Přetrvávající Nazarbajevův režim v Kazachstánu silně potlačuje svobodu médií. Země se nachází na 155. místě v žebříčku Světového indexu svobody tisku, který každoročně zveřejňuje organizace Reportéři bez hranic. Celkově se stav země pod vedením prezidenta Tokajeva již delší dobu zhoršuje, nyní pozorujeme pouze nevyhnutelný následek skutečné podoby jeho režimu.
Důležitá role spojenců
Tokajev nepřijatelně zneužil zahraniční podpory k potlačování svobod vlastních obyvatel, které označil za „teroristy“ a „zahraniční agenty“. V rámci takzvané Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, Tokajev vyzval signatáře, včetně Arménie, Běloruska, Kyrgyzstánu, Ruska a Tádžikistánu, aby svými vojenskými prostředky potlačili odpor.
Podle dostupných údajů kazašská armáda několikrát střílela na demonstranty a má na svědomí nejméně 225 mrtvých a 2600 zraněných. Rusko a Arménie Tokajevovu žádost okamžitě vyslyšely.
Odvolávat se na příslušnou doložku smlouvy bylo v daném kontextu nepřijatelné. Doložka se vztahuje na jednu ze dvou hrozeb – vnější ohrožení státu, nebo terorismus. Jednalo se však o obyčejné Kazachy, kteří vyjadřovali nespokojenost s režimem ve své zemi. Tokajev je právě proto opakovaně ve veřejných prohlášeních označuje za „teroristy“.
Nejsme ovšem svědky žádného boje proti terorismu, nýbrž aktu extrémního autoritářského despotismu. Důsledkem tohoto hanebného projevu moci jsou tisíce občanů s nálepkou „terorista“ drženy ve věznicích.
Tokajevův formální pokus o deeskalaci situace jmenováním nového premiéra nelze brát vážně. Prezident zůstává nejvyšším vládcem země a nese plnou odpovědnost za její situaci i její řešení. Nový premiér, stejně jako ten minulý, je pouze jeho mluvčím.
Co by měla Evropská unie dělat?
Evropská unie kritizovala zapojení zahraničních vojsk a varovala Rusko, aby respektovalo svrchovanost Kazachstánu. Tento týden o něm následovala rezoluce Evropského parlamentu, na jejíž tvorbě jsem se aktivně podílela.
EU v regionu zatím nemá téměř žádný vliv. Aby se to změnilo, je třeba zahájit nové dialogy a posílit ty stávající. Zejména se zeměmi v okolí Kazachstánu, jako je Uzbekistán a Kyrgyzstán. I tyto země mají problematickou politiku a často podnikají nedemokratické kroky, v rámci regionu se však stále jedná o možné partnery, s nimiž lze za určitých okolností vést rozumnou konverzaci.
Tyto dvě země jsou mimo jiné přechodnou oblastí pro současnou migrační vlnu z Talibanem ovládaného Afghánistánu, tudíž zhoršení situace u svého severního souseda není v jejich zájmu. Evropská unie by tak mohla posílit svou diplomatickou přítomnost v regionu prostřednictvím vzájemných vztahů a pomoci s řešením budoucích konfliktů.
Je tedy jasné, proč bychom se v Evropské unii měli o tyto události zajímat. Nejde jen o univerzální lidská práva, ale i o naše čistě užitkové zájmy. Destabilizované země a regiony pod vedením diktátorů vyhánějí občany z jejich domovů. To, že lidé migrují, je běžné. Lidé, kteří jsou situací donuceni opustit své domovy, však obvykle nemají prostředky, které by jim pomohly vybudovat v jiné zemi nový život.
To má bohužel vliv i na stabilitu zemí, do kterých migrují. Problémů s jejich integrací nakonec využijí populisté, kteří společnost radikalizují a rozdělují. Pokud tedy máme možnost převzít odpovědnost hned teď, měli bychom tak učinit.