Za prvé: Válka na Ukrajině neznamená, že staré problémy zmizely.

Zatímco průměrný evropský názor vnímá Putinovy tanky jen jako další důvod pro urychlení transformace ekonomiky, energetiky a ukončení závislosti na fosilních palivech, v České republice se ještě v den vyhlášení války objevily hlasy vítězoslavně volající po “konci zeleného snu”. Green Deal je prý mrtvý, dekarbonizace proběhne, a to ještě přísněji, ale ne kvůli nějakým klimatickým cílům, ale kvůli národní bezpečnosti a přežití lidstva.

Nechci se nikoho dotknout, ale autoři těchto názorů si z lidí prostě dělají blázny. Snaží se nám namluvit, že ve světě žádná rizika nehrozí, nebo se jich alespoň nemusíme obávat, dokud k našim hranicím nepřijedou tanky. Hrubá síla a vojenská agrese však obvykle přicházejí až jako poslední fáze některého dlouhodobě neřešeného problému. A právě tyto dlouhodobé, tikající, neřešené problémy nás ohrožují nejvíce.

Je zřejmé, že změna podnebí úzce souvisí s národní bezpečností a přežitím lidstva! Stále více zemí se kvůli ní ocitá v nouzi - ať už kvůli nedostatku vody, nadměrně vysokým teplotám, ztrátě úrody, záplavám nebo ničivým bouřím a hurikánům. Debata o změně klimatu není o tom, kde bude hladina oceánů za třicet let, ale o tom, že ničíme podmínky pro život na planetě, což v různých částech světa způsobuje humanitární a bezpečnostní problémy, které mohou snadno přerůst ve velké migrační vlny a války. Green Deal tedy naopak není žádným naivním “zeleným snem” - je to velmi pragmatická politika vedená snahou zabránit kolapsu světa, jak ho známe.

Za druhé: Hlavním problémem je stále naše závislost na dovozu fosilních paliv.

Za posledních 20 let se závislost spotřeby energie v Evropě na dovozu zvýšila přibližně o 5 % (z 56 % v roce 2000 na 61 % v roce 2019). To je způsobeno řadou faktorů, včetně docházejících zdrojů plynového pole Groningen v Nizozemsku a Severního moře, díky nimž byla Evropa v 70. letech 20. století relativně soběstačná v těžbě plynu.

Zatímco plyn není k dispozici, spotřeba energie v EU (stejně jako jinde ve světě) však roste. V důsledku toho jsme v posledních letech stále více závislí na dovozu energetických komodit ze zemí mimo EU. Řešení tohoto problému nabízí právě Green Deal. Žádnou jinou společnou evropskou cestu před sebou nemáme. Jejím cílem je snížit závislost evropských ekonomik na všech fosilních palivech - zejména na ropě, uhlí a plynu - a nahradit je obnovitelnými zdroji, které můžeme v Evropě sami vyrábět.

Za třetí: Fosilní průmysl řídí oligarchové, před kterými už nesmíme ustupovat.

Green Deal navíc řeší i další závažný problém mezinárodního obchodu s fosilními palivy, před kterým již nemůžeme zavírat oči. Obchod s ropou, plynem a uhlím je pevně v rukou masivních, dlouhodobě působících společností, obvykle úzce propojených se státem. Pokud takový stát zároveň vedou autokraté s velmocenskými ambicemi, vytváří to pro jeho sousedy a obchodní partnery dosti nepříjemnou situaci.

Podívejte se na celkové údaje. Ruské ministerstvo financí uvedlo, že příjmy z prodeje ropy a plynu v roce 2021 dosáhnou 120 miliard USD, přibližně 2.7 bilionu korun. Mezitím se vlastní příjmy Gazpromu z prodeje plynu ve druhé polovině roku zdvojnásobily. Jinak se to v dnešních poměrech vyjádřit nedá: Rusko zvýšilo ceny energií pro Evropany a nyní je využívá k financování války.

Úzké propojení státu a energetického byznysu však není jen problémem Gazpromu, který se v posledních letech na evropském trhu nechová jako tržní společnost, ale jako nástroj vůle Vladimira Putina. Nezdravé sbližování obchodních zájmů vlastníků fosilních gigantů a státní politiky lze pozorovat i v případě PGE, státní těžební skupiny v sousedním Polsku. Státní energetické společnosti mohou snadno zneužívat svého postavení k nátlaku a vydírání demokraticky zvolených vlád nezávislých států. Události posledních dnů nám podle mého názoru poskytly jasný a pádný důvod, proč tomu učinit přítrž.

Za čtvrté: Nedostatek ruského plynu můžeme vyřešit, ale nebude to levné.

Privatizovat Gazprom a udělat z něj tržní společnost není realistické, ne dokud je v čele Ruska Vladimir Putin. Musíme se tedy obejít bez Gazpromu i ruského plynu obecně a co nejdříve začít dovážet plyn (či jiný vhodný prostředek) od jiných dodavatelů.

Více než 40 % plynu dováženého na evropský trh pochází z Ruska, většina z něj proudí přes Jamal a ukrajinské tranzitní plynovody. Roční dovoz z Ruska plynovody v současné době činí přibližně 1 550 TWh, přičemž více než dalších 150 TWh sem formou zkapalněného plynu (LNG) připlouvá v tankerech. To je méně než v předchozích letech, přičemž úroveň skladování v Evropě je letos rekordně nízká.

Zbývajících zhruba 60 % dovozu k nám přichází jinými cestami, ať už jde o plynovody z jihu a severu nebo terminály LNG, které se obvykle nacházejí v jihoevropských zemích. Můžeme tedy zvýšit náš odběr z těchto zdrojů. Jejich kapacita nám teoreticky umožňuje zvýšit náš odběr až o 1 800 TWh dovozu, což je zhruba stejné množství, jaké dnes dováží Rusko. Zkapalněný plyn můžeme dovážet ze skandinávských zemí, Austrálie, USA nebo Kataru. V tuto chvíli nevíme, kolik ho bude k dispozici a za jakou cenu. Bohužel nemůžeme očekávat, že cena bude příliš příznivá.

Za páté: Plyn nebude tak vzácný, aby lidé nemohli vytápět své domovy.

I kdybychom nahradili současný dovoz ruského plynu do EU, nevyřeší to naši dlouhodobou energetickou situaci. Současné dodávky z Ruska jsou ve srovnání s předchozími lety minimální a je nepravděpodobné, že bychom byli schopni celý výpadek beze ztrát pokrýt. Budeme se proto muset zabývat tím, zda můžeme v některých případech nahradit plyn jiným zdrojem nebo obecně snížit naši spotřebu energie.

Téměř dvě třetiny evropského dovozu plynu stále proudí jako dříve, protože nepochází z Ruska. Z toho je zřejmé, že se v žádném případě nemůžeme dostat do situace, kdy “lidé mrznou, protože v EU není plyn”. Pokud někdo bude šetřit, bude to průmysl. I to by samozřejmě bylo velmi problematické a bylo by lepší se takové situaci vyhnout úplně, ale rozhodně se nestane, že by hrozil absolutní nedostatek plynu pro spotřebu domácností.

Za šesté: Z dlouhodobého hlediska je čistý přechod jediným způsobem, jak se nenechat vydírat a zničit.

Je jasné, že se stále jedná pouze o dočasné řešení. Co bude dál? Green Deal (resp. taxonomie, která na něj navazuje) počítá s plynem jako s dočasným, přechodným palivem, které by se případně dalo použít k vyrovnávání výkyvů v energetické síti jako záloha pro obnovitelné zdroje.

Existují dva způsoby, jak se v této věci obejít bez plynu. Buď můžeme snížit potřebu zálohování prostřednictvím efektivnější kapacity sítě a rozdělit energii podle skutečných potřeb, to by bylo možné provést masivní digitalizací přenosové soustavy - například “internet věcí”, pro energetickou síť.

Nebo bychom mohli k vyrovnávání využívat jinou energetickou komoditu než zemní plyn. Tento potenciál má například vodík, jehož výhodou je, že jej lze vyrábět z různých primárních zdrojů (slunce, vítr, teoreticky i metan) a některé z nich jsou velmi levné (typicky solární energie ze zemí, které mají moře a hodně slunce). Vodík lze navíc přepravovat podobně jako zemní plyn, a to buď zkapalněný na tankerech, nebo potrubím. K jeho distribuci bychom tedy mohli využít stávající, avšak modernizovanou infrastrukturu.

Vodík, a zejména ten vyráběný z obnovitelných zdrojů, jako je slunce a vítr, má ještě jednu výhodu. Díky tomu, že se vyrábí z levných obnovitelných zdrojů, může být jeho výroba decentralizovaná. Historicky měly státní giganty monopol na výrobu uhlí nebo zemního plynu a náklady na vstup do tohoto odvětví jsou pro kohokoli jiného extrémně vysoké. U zeleného vodíku je tomu přesně naopak, vstupní náklady jsou stále nižší a nižší a je těžké zabránit společnostem, aby se do výroby pustily.

Proto například nedávná studie mezinárodní agentury IRENA hovoří o zeleném vodíku jako o chybějícím článku v přechodu na novou energetiku. Vodíkové hospodářství nepotřebuje Gazprom ani jiné oligarchické státní firmy, stačí dobrá infrastruktura podléhající jasným pravidlům. Na trhu s velkým počtem menších a středních hráčů se nenecháme vydírat zavřením kohoutků.

Pirátský europoslanec Patrick Breyer komentuje:

“Putin používá stejný narativ jako EU, která minulý týden zakázala vysílání ruských státních kanálů Sputnik a RT/Russia Today. Omezování svobody tisku a přístupu k informacím vytváří nebezpečnou dynamiku. Evropská cenzura poskytla Putinovi záminku k odříznutí vlastních občanů od několika zbývajících nezávislých informačních kanálů. Zdá se, že Ursula von der Leyenová si myslí, že naši občané jsou příliš hloupí na to, aby prohlédli propagandu, a využívá toho jako záminky k bezprecedentnímu blokování informací. Cenzura je špatná odpověď. V informační válce je nutné odzbrojení a okamžité obnovení svobody informací.”

Německá pobočka nevládní organizace Reportéři bez hranic rovněž kritizovala evropské sankce. Zástupce OBSE pro svobodu sdělovacích prostředků v roce 2015 varoval, že jakmile je během války zavedena cenzura zahraničních médií, nikdy neskončí.

Europoslankyně Markéta Gregorová, česká Pirátka a členka zvláštního výboru pro zahraniční vměšování do všech demokratických procesů (INGE), komentuje:

“Usnesení Europarlamentu přichází po víkendu nejtvrdších sankcí, opatření a kroků, které kdy Evropská unie jako celek zavedla. Proto především podporujeme již přijaté kroky a znovu utvrzujeme jednotu EU. Naší úlohou je však také hledět za horizont a zaměřit se na řadu dalších otázek, jako jsou ukrajinští migranti, jejich bezpečnost a azyl, sdílení zpravodajských informací a boj proti dezinformacím. Vyjadřujeme uznání a podporu všem ruským a běloruským občanům, kteří v posledních dnech vyšli protestovat proti válce na úkor vlastní bezpečnosti. A zaručujeme, že EU a její členské státy zajistí, aby pachatelé válečných zločinů, včetně Vladimíra Putina a Alexandra Lukašenka, byli postaveni před soud.

Europoslanec Patrick Breyer, německý Pirát a člen Výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci (LIBE) , dodává:

“Musíme zastavit Putinovu válku agrese. My Piráti si však myslíme, že snaha cenzurovat ruská státem financovaná média a údajné propagandistické účty na Internetu je kontraproduktivní. Jak víme ze zkušenosti, evropská cenzura poskytne Putinovi záminku, aby na oplátku odřízl své vlastní občany od důležitých informací poskytovaných evropskými veřejnoprávními vysílateli. Žádat po technologických společnostech, aby blokovaly údajný propagandistický obsah online, je také nebezpečný precedens do budoucna. Velkým technologickým společnostem nelze důvěřovat, že budou našim jménem rozhodovat o tom, které informace jsou propagandistické lži a které jsou důvěryhodné. Mohou existovat dobré důvody pro čtení a sledování lží. Správným přístupem k dezinformacím je posílení postavení občanů, aby se mohli sami informovaně rozhodovat, nikoli cenzura.”

Ve společném prohlášení evropských Pirátů a Pirate Parties International minulý týden celosvětové pirátské hnutí odsoudilo nevyprovokovanou invazi na Ukrajinu a vyzvalo mezinárodní společenství, aby v souvislosti s tímto konfliktem přijalo důrazná opatření a stanoviska. Pirátská strana Ruska dále vyzvala obyvatele Ruska a Běloruska, aby se postavili proti Putinovu režimu.

Putin získal moc již během druhé čečenské války a její ukončení bylo jeho hlavní prioritou. Stála životy tisíců ruských vojáků a především dosud nevyčíslený počet Čečenců, včetně civilistů: i Putinem jmenovaný Kadyrov hovoří o 300 000 mrtvých, konzervativnější odhady činí 150 000 ztracených životů, nejnižší odhady hovoří o deseti tisících. Putin si prostřednictvím klanu Kadyrovů udržuje kontrolu nad Čečenskem a brutální perzekuce LGBT+ komunity jsou běžné - natolik, že EU v roce 2017 vyhlásila úzce zaměřené sankce.

Dvanáctidenní válka s Gruzií v roce 2008 naštěstí neměla tak obrovský počet obětí, přesto si vyžádala několik stovek životů a statisíce lidí vyhnala ze svých domovů.

Agrese proti Ukrajině a nezákonná anexe Krymu začala v roce 2014 - bohužel stále pokračuje a množství obětí roste. Kreml svou agresi neustále stupňuje, včetně vojenské přítomnosti na ukrajinském území a novém prohlášení, že Ukrajina nemá právo na suverenitu.

Kam to může vést, jsme viděli, když se Putin rozhodl zaútočit na Sýrii. Ano, jeho vojáci tam také bojovali proti Islámskému státu, ale do války vstoupil s podporou diktátora. Jeho bombardování nemocnic a (pravděpodobné) nasazení kazetové munice proti civilním cílům lze označit za válečné zločiny.

Ruské ministerstvo obrany tvrdí, že za šest let působení v Sýrii zneškodnilo 85 000 teroristů IS, což je téměř přehnaně vysoké číslo. Co naopak víme s jistotou, je to, že to byl Asadův režim, který mučil a bombardoval přinejmenším desítky tisíc vlastních občanů. V zemi, která je přibližně dvakrát větší než Česká republika. To vše s podporou a pod ochrannými křídly Vladimíra Putina.

Válka je vždy špinavá záležitost. Přístup dnešního Kremlu však vybočuje z řady, zejména tím, jak malý má problém s vražděním civilistů, včetně svých vlastních občanů. Nesmíme dopustit, aby se Kyjev stal novým Grozným a Ukrajina novou Sýrií.

Před rokem jsem si musela vytrpět spoustu nenávisti, když jsem kritizovala přístup Evropské unie k Rusku jako slabý a vyzývala k zastavení projektu Nord Stream 2 a zpřísnění sankcí vůči Kremlu. Dnes se tato opatření stávají skutečností. Náhle to jsou prostředky EU hasit vypusklý požár. Dokonce se zdají být v případě plnohodnotné invaze nedostatečné.

Spolu s blokováním Ruska v systému SWIFT je musíme využít, i když včera už bylo (doslova) pozdě.

Co se při digitálním přechodu pokazilo

Dnešní digitální prostředí více než cokoli jiného připomíná anarchii, kde platí jen málo pravidel a vše je povoleno. Poslednímu evropskému zákonu, který ho upravuje, je dvacet let. Během těchto dvou desetiletí se platformy staly nedílnou součástí našich životů a dnes si lze jen těžko představit, že bychom se na Internetu obešli bez Googlu nebo Facebooku. Ačkoli pozitivní přínosy posledních let jsou zřejmé, dominantní postavení, které některé platformy získaly, jim kromě značných výhod oproti jejich konkurentům přineslo i nepřiměřený dopad na naši demokracii, společnost a ekonomiku.

Cílem plánovaných nařízení není zpomalit rozvoj digitálního světa nebo házet klacky pod nohy velkým platformám, ale chránit naše občany a jejich základní práva. Dosud měly platformy výsadu stanovovat si vlastní pravidla. To však vedlo k situaci, kdy my jako jednotlivci a jednotlivé státy nemáme žádnou kontrolu nad tím, jaké informace o nás platformy uchovávají a jaký obsah nám na základě našich osobních údajů vnucují. Informace, které nám v listopadu v Evropském parlamentu osobně poskytla whistleblowerka Frances Haugenová, například ukázaly, že Facebook a Instagram kvůli zisku záměrně manipulují se zobrazovaným obsahem na úkor duševního zdraví nezletilých a demokratických hodnot. Kromě toho v posledních letech mnohokrát unikly citlivé osobní údaje uživatelů, jako jsou čísla domů nebo údaje o poloze. V roce 2021 byla například na hackerském fóru zveřejněna soukromá telefonní čísla 533 milionů uživatelů Facebooku. Mějme na paměti, že Facebook tato čísla shromažďoval zcela zbytečně, prostě proto, že mohl.

Nové evropské zákony - akt o digitálních službách amonopolů akt o digitálních trzích

Dva nové evropské legislativní balíčky - akt o digitálních službách (DSA) a akt o digitálních trzích (DMA) - by měly tuto nerovnováhu mezi uživateli a platformami v roce 2022 ukončit. Schválení těchto zákonů je jednou z hlavních ambicí francouzského předsednictví v Radě EU, které právě začalo. Pokud se to nepodaří Francouzům, my Češi to stihneme v druhé polovině roku. DSA a DMA by se měly stát důležitou součástí formování digitální revoluce v Evropě a precedentem pro další vznikající regulace jinde ve světě. Jejich cílem je nastavit nová pravidla pro masivní platformy, jako je zmíněný Google, Apple, Facebook nebo Amazon. Důraz je kladen na bezpečnost a ochranu osobních údajů uživatelů. Nařízení umožní lidem větší kontrolu nad tím, co vidí online: uživatelé se budou moci rozhodnout, zda chtějí povolit cílenou reklamu, či nikoli, a budou mít jasné informace o tom, proč je jim doporučován konkrétní obsah. DSA a DMA jsou odhodlány chránit svobodný internet jako jedno z našich občanských práv. To znamená, že pokud například platformy odstraní náš online obsah bez dobrého důvodu, budeme moci jejich rozhodnutí napadnout a odvolat se.

Debata v USA

Prakticky všechny velké platformy, na které bude mít evropská regulace hlavní dopad, sídlí v USA. Kdo by však očekával, že to vyvolá nový spor mezi Evropskou unií a Spojenými státy, mýlil by se. Ve Spojených státech probíhá debata o nových regulacích pomaleji než v Evropě, ale i tam se pravděpodobně ještě letos dočkáme výsledků práce kongresmanů bojujících za změnu antimonopolních zákonů. Hlavním problémem digitálního světa je právě existence neměnných monopolů, jejichž moc každým rokem roste. V červenci loňského roku prohlásil americký prezident Joe Biden, že ‘kapitalismus bez konkurence není kapitalismus’. Na potřebě rozbít velké technologické monopoly panuje v USA překvapivá shoda napříč politickým spektrem. V dubnu 2021 dokonce konzervativní republikánský senátor Ted Cruz vyjádřil názor, že ‘Big Tech dnes představuje největší kumulaci moci - tržní a monopolní - nad informacemi, jakou kdy svět viděl’. Americké regulace by měly fungovat podle stejného vzoru jako ty evropské, přičemž na prvním místě by měl být občan - uživatel, a teprve poté tržní zájmy platforem. Diskutuje se také o netransparentních a diskriminačních algoritmech, které technologické společnosti používají ke sběru dat a zobrazování reklamy.

V roce 2022 proto můžeme očekávat zásadní posun ve směru globální digitální transformace. Jak evropské akty o digitálních službách a trzích, tak vznikající legislativa v USA vytvoří precedens pro další rozvoj digitálního prostředí po celém světě. Věřím, že tento obrat bude znamenat změnu k lepšímu ve prospěch uživatelů a v ochraně našich svobod a soukromí.

Pro evropské Piráty je údajný cíl boje proti praní špinavých peněz a terorismu pouze záminkou k získání větší kontroly nad osobními údaji občanů EU.

Patrick Breyer, německý pirátský europoslanec a člen výboru LIBE, komentuje:

“Úplný zákaz anonymních plateb v kryptoměnách by neměl žádný významný vliv na trestnou činnost, ale připravil by občany dodržující zákon o jejich finanční svobodu. Například představitelé opozice, jako je Alexej Navalnyj, čím dál víc závisí na anonymních darech ve virtuálních měnách. Banky také v minulosti přerušily dary pro Wikileaks. S plíživým rušením reálné i virtuální hotovosti hrozí záporné úrokové sazby a zastavení přesunu peněz. Musíme najít způsob, jak převzít nejlepší vlastnosti hotovosti do naší digitální budoucnosti. Měli bychom mít právo na placení a přispívání online, aniž by naše finanční transakce byly personalizovaně zaznamenávány. My Piráti se proti těmto plánům postavíme.”

Mikuláš Peksa, europoslanec za českou Pirátskou stranu a člen výboru ECON, komentuje:

“Chtít zakázat anonymní digitální platby v zájmu boje proti zločinu je krátkozraké a může množství nelegální činnosti dokonce zvýšit. Pro zločince není obtížné přejít na služby peněženek mimo EU, které tato pravidla samozřejmě nebudou uplatňovat. Pro nevinné občany EU, kteří jsou na ochraně své internetové anonymity závislí, částečně z profesních nebo společenských důvodů, to naopak znamená riziko, že v budoucnu dojde k odhalení jejich identity. Opět platí, že údajně dobře míněnými zákony nejvíce trpí ti, kteří jimi mají být skutečně chráněni. Systém blockchain používaný pro převody peněz pomocí kryptoměn navíc již nyní umožňuje odhalit neobvyklé znaky a způsoby vedení organizovaných zločinů.”

Prodiskutujme několik nejvíce problematických částí.

Praktiky ohrožující základní občanská práva musí být zakázány, bez výjimek

Cílem regulace je vytvořit právní rámec, který brání diskriminaci, zakazuje praktiky ohrožující základní občanská práva nebo bezpečnost či zdraví. V její nynější podobě regulace zakazuje množství praktik, které skutečně musí být zakázány. Konkrétně AI systémy určené pro manipulaci lidského chování a prediktivní AI systémy zneužívající zranitelností. To je správně, má to však háček: výjimky.

Tyto zákazy neplatí pro EU vlády a orgány veřejné správy, pokud jsou zavedeny pro ochranu veřejné bezpečnosti a jsou v souladu se zákony EU. Vlády by nadále mohly například monitorovat pohyb svých občanů, jejich soukromou komunikaci, aktivitu na sociálních sítích a všechny další záznamy a stopy, které zanechají v digitálním světě. Takové záznamy se ale dají velmi jednoduše využít pro plošné sledování obyvatelstva, zejména rozpoznávání obličejů v zemích s ohroženou nezávislostí soudní moci.

Maďarská vláda například pronásledovala novináře v zájmu takzvané „státní bezpečnosti“ za to, že v době pandemie zpochybňovali činnost vlády. Dokonce i čínský systém sociálního kreditu byl založen z důvodu zajištění „bezpečnosti“. Proto je naprosto nezbytné vytvořit precedens, který zabrání vládám využívat AI systémy k porušování základních občanských práv, zejména v případech zemí, kde demokracie upadá.

Tyto obavy opakovaně zazněly v otevřeném dopise, který minulý měsíc podepsalo 116 europoslanců, v němž vyzvali Evropskou Komisi, aby se zabývala riziky představenými nebezpečnými AI systémy, které mohou být použity pro ohrožení základních občanských práv. Stejný požadavek navíc vznesli i občané během veřejné konzultace.

Vysoce rizikové systémy by měly být posouzeny třetí stranou

Návrh obsahuje definici tzv. vysoce rizikových systémů umělé inteligence. Příkladem je nizozemský systém dohledu nad sociálními dávkami, jehož cílem bylo předpovídat pravděpodobnost, že jednotlivec poruší pracovní právo nebo se dopustí daňového podvodu. Z důvodu prokazatelného porušování základních občanských práv byl tento systém však zrušen.

Co třeba HR programy se schopností filtrovat žádosti o zaměstnání, bankovní systémy vyhodnocující naši bonitu (tj. schopnost splácet dluhy), nebo prediktivní policejní algoritmy s již zabudovanou diskriminací? Všechny tyto systémy spadají pod kategorii vysoce rizikových. Pokud jde o školství, můžeme si vzpomenout především na e-proctoring systémy, které se v době současné pandemie využívají pro online zkoušky. Stručně řečeno, tyto nástroje mohou mít značný dopad na lidské životy.

Podle návrhu by řada z nich měla podléhat pouhému sebehodnocení, tj. vlastnímu posouzení rizik. To je znepokojivé, protože takové posouzení nemusí být dostatečné a mělo by být prováděno nezávislou třetí stranou.

V případě vlastního posouzení shody s předpisy by za něj byl zodpovědný samotný poskytovatel systému. Podle návrhu navíc není třeba, aby takové posouzení schvaloval příslušný orgán. Nejenže ho poskytovatelé provedou sami, ale také vyhodnotí, zda jejich vysoce riziková umělá inteligence splňuje požadavky nového nařízení. Sami ji prohlásí za schválenou.

Otevřenost systému pomáhá předcházet chybám

Běžní uživatelé i akademici, každý by měl mít právo pochopit základní logiku AI systémů, kterým podléhá. Podle návrhu je třeba zveřejňovat pouze netechnickou dokumentaci, což považuji za nedostatečné. Návrh zavádí ochranu všech stran v oblasti obchodně důvěrných informací, obchodních tajemství a takzvaného duševního vlastnictví, pokud není zveřejnění těchto informací ve veřejném zájmu.

Tato úroveň důvěrnosti však není slučitelná s požadavkem umožnit každému, kdo má zájem ho studovat, přístup k informacím o funkci systému. Společnosti by měly být vybízeny nejen k tomu, aby uvolňovaly zdrojový kód a naučná data pod svobodnou a otevřenou licencí, ale aby svoje systémy vytvářely transparentně hned od začátku. Nejenže to umožní lepší náhled do jejich funkce, ale může to také vyřešit řadů problémů, se kterými se momentálně potýkáme.

Závěrem lze říci, že nestačí zveřejňovat pouze netechnickou dokumentaci. Abychom ověřili systém, musíme znát jeho zdrojový kód a způsob provozu. Musíme také mít na paměti, že umělá inteligence se neustále učí a data k tomu využívaná se vyvíjejí. Proto je nezbytné dát vládním orgánům i občanským společnostem je možnost kdykoli kontrolovat.

Jak toho můžeme docílit? Řešení spočívá v použití svobodného a otevřeného softwaru.

Co dál?

Musíme nastavit jasná pravidla, která nebude snadné obejít. Musíme se vyvarovat mezer, které by se daly zneužít.

V současné době pracuji na návrhu legislativního stanoviska, které bude ve výboru CULT přeloženo polovinou února. Budu se snažit vyplnit všechny mezery, které jsem našel a rozpoznal – zejména ty, které mohou ovlivnit systém vzdělávání. Zůstaňte na příjmu!

Julian Assange je australský novinář, aktivista, whistleblower a zakladatel platformy WikiLeaks, která od roku 2006 zpřístupnila veřejnosti miliony tajných dokumentů. Informace v nich se týkaly například zapojení USA do válek v Afghánistánu, Íráku a Jemenu, i práce tajných služeb. WikiLeaks také zveřejnil informace o korupci a zločinech v zemích, jako je Turecko, Rusko, Čína a Peru.

Europoslankyně Markéta Gregorová dodává:

„Příběh Juliana Assange pro mě představuje symbol boje za svobodu slova a tisku, ochranu novinářů a všech, kteří přinášejí informace veřejnosti. Julian Assange odhalil řadu závažných zločinů spáchaných americkými tajnými službami a armádou. Jeho stíhání podle zákona o špionáži z roku 1917 je prakticky pronásledováním. Trestání někoho za zveřejnění informací představuje velmi nebezpečný precedens. Ochrana novinářů, jejich životů a práce je jedním ze základních principů demokracie.“

Europoslanec Patrick Breyer dodává:

„Juliana Assange nominujeme za jeho zásluhy a odhalení, ale jeho zadržení a trestní stíhání také vytváří extrémně nebezpečný precedens pro všechny novináře, mediální subjekty a svobodu tisku. Žádný novinář by neměl být stíhán za zveřejňování ‚státních tajemství‘ ve veřejném zájmu. Je to jejich práce.“

Assangovi ve Spojených státech hrozí až 175 let vezení. Z bezpečnostních důvodů dříve žil v několika různých zemích, v letech 2012 až 2019 pobýval na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, kde mu byl udělen politický azyl. V roce 2019 USA požádaly Spojené království o jeho vydání. Od té doby je vězněn v britské věznici Belmarsh. V prosinci 2021 druhý nejvyšší soud souhlasil s jeho vydáním do USA pod podmínkou, že nebude umístěn do věznice s maximální ostrahou. Důvodem pro to jsou znalecké posudky, podle nichž je jeho duševní zdraví oslabené a je šance, že by se mohl pokusit o sebevraždu. Assange se odvolal k nejvyššímu soudu, jehož rozhodnutí přijde v budoucnu.

Celý text nominace Juliana Assange na Nobelovu cenu míru

Podobně jako v případě velmi kontroverzních „SpyPhone“ plánů Applu plánuje Komise EU „chránit děti“ tím, že bude poskytovatelům digitálních komunikačních služeb ukládat povinnost hromadně zachycovat, monitorovat a skenovat obsah komunikace všech občanů.

Návrh právního předpisu má být předložen 2. března. Komunikace, která byla dosud bezpečně (tzv. end-to-end) šifrována, by nově musela být kontrolována a v případě podezření automaticky nahlášena policii. „Plošná kontrola internetové aktivity ‚pro jistotu‘ způsobuje značné vedlejší škody,“ apelují poslanci na odpovědnou komisařku EU Margrethe Vestagerovou, Margaritis Schinasovou, Věru Jourovou, Thierry Bretonovou, Didier Reyndersovou a Ylvu Johanssonovou. Návrh „nerespektuje podstatu základního práva na důvěrnou komunikaci (Článek 7 Listiny) a tudíž není nutný ani přiměřený“, pokračuje dopis.

„Omezuje výkon svých základních práv na Internetu, včetně práv dětí a obětí sexuálního násilí, menšin, LGBTQI osob, politických disidentů, novinářů apod. Vytváří precedens pro využívání plošného sledování i k jiným účelům. Outsourcing policejní práce soukromým firmám a jejich strojům navíc odstraňuje ochranu poskytnutou nezávislostí a kvalifikací veřejných vyšetřovatelů, i instituční dohled nad jejich činností.“

Poslanci vyjádřili znepokojení nad nedávnou zprávou, že vyšetřovatelé uzavřeli stránky určené pro sdílení dětské pornografie jako „Boystown“, ale samotný obsah, na který odkazovaly, nahlášen nebyl. To znamená, že tisíce gigabajtů dětské pornografie je stále dostupných.3

„Vyšetřovatelé argumentují tím, že nemají dostatek prostředků pro nahlašování již známého materiálu. Přidání desítky tisíc dalších většinově chybných hlášení údajné distribuce dobře známých obrázků přes populární komunikační služby jim práci nijak neulehčí, naopak odebere už tak nedostatkové prostředky od skutečných obětí sexuálního zneužívání – samotného zdroje dětské pornografie – které na nich závisí.“

Europoslanec a obhájce občanských svobod Patrick Breyer (Německá Pirátská Strana) komentuje:

„Útok velkého bratra EU na naše telefony prostřednictvím velmi chybných, udavačských strojů prohledávající veškerou naši soukromou komunikaci by mohl vést k plošně sledovacímu státu, podobnému Číně. Co se stane dál, bude pošta otevírat a skenovat všechny dopisy? Plošná kontrola komunikace porušuje základní práva a není správnou cestou ke zvýšení ochrany dětí. Naopak, jejich soukromé fotografie můžou padnout do špatných rukou. Ve spoustě případů se z nich nahlášením jejich vlastních fotografií navíc stávají zločinci. Zahlcováním přetížených policistů – kteří už teď nemají čas procházet hlášením již známé dětské pornografie – spoustou většinově chybných, strojově vytvořených hlášení je vůči obětem sexuálního násilí krajně nezodpovědné.“

Marcel Kolaja, poslanec a kvestor Evropského Parlamentu (Česká Pirátská Strana) dodává:

„Monitorování napříč velkými platformami povede jen k tomu, že se zločinci přesunou jinam – na služby, kde bude kontrola jejich zpráv technicky nemožná – zatímco aktivita nevinných uživatelů bude nadále každodenně kontrolována. Navíc to odradí oběti od toho, aby se snažily najít pomoc digitálně. Nemluvě o tom, že např. svědci nebo oběti obtěžování, jejichž život může být v nebezpečí, jsou závislí na důvěrnosti své komunikace. Její kontrola by vyvolala všeobecnou nejistotu a nedůvěru. Místo toho by se Komise měla soustředit na pomoc obětem, prevenci sexuálního zneužívání a koordinaci cílených vyšetřování.“

Pozadí:

V srpnu zveřejněné rozhodnutí společnosti Apple automaticky prohledávat osobní fotografie a nahlašovat podezřelý obsah pobouřilo veřejnost. Více než 90 organizací4 vyzvalo společnost, aby toto rozhodnutí zrušila. Nakonec bylo odloženo, a zatím tak zůstává.

Poslanci varují, že návrh Komise by vyvolal podobné protesty. Poskytovatelé by byli nuceni do svých služeb zabudovat „zadní vrátka“, která by umožňovala zmíněnou kontrolu. Bezpečné šifrování – a důvěra spojená s ním – by bylo znemožněno. Běžní občané, firmy i vlády na něm ale závisí pro ochranu osobních údajů, komerčních i státních tajemství.

https://www.patrick-breyer.de/wp-content/uploads/2022/01/20220127_COM-letter-chatcontrol.pdf

ec.europa.eu/info/law/better-regulation/have-your-say/initiatives

www.spiegel.de/international/world

cdt.org/wp-content/uploads/2021/08/CDT-Coalition-ltr-to-Apple-19-August-2021.pdf

Tento názor europoslankyně Markéty Gregorové byl původně publikován v Brussels Morning.

Začátkem tohoto měsíce zažil Kazachstán největší protesty za více než tři desetiletí od pádu Sovětského svazu. Země, která donedávna měla pověst ostrova stability v regionu, přestože měla k demokracii daleko, odhalila svůj skutečný stav: rozmach násilí byl následkem dlouhodobého napětí ve společnosti.

Konflikt byl vyvolán prudkým nárůstem cen pohonných hmot způsobený výpadkem dodávek z Ruska. Jako obvykle se však nespokojenost s ekonomickou situací proměnila v požadavky na svržení prezidentského systému a jeho nahrazení parlamentní demokracií. Tato emoce se projevila i při stržení několika stovek soch bývalého doživotního prezidenta Nursultana Nazarbajeva. Vládl zemi 29 let v kuse, v roce 2019 ho vystřídal současný prezident Tokajev.

Přetrvávající Nazarbajevův režim v Kazachstánu silně potlačuje svobodu médií. Země se nachází na 155. místě v žebříčku Světového indexu svobody tisku, který každoročně zveřejňuje organizace Reportéři bez hranic. Celkově se stav země pod vedením prezidenta Tokajeva již delší dobu zhoršuje, nyní pozorujeme pouze nevyhnutelný následek skutečné podoby jeho režimu.

Důležitá role spojenců

Tokajev nepřijatelně zneužil zahraniční podpory k potlačování svobod vlastních obyvatel, které označil za „teroristy“ a „zahraniční agenty“. V rámci takzvané Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, Tokajev vyzval signatáře, včetně Arménie, Běloruska, Kyrgyzstánu, Ruska a Tádžikistánu, aby svými vojenskými prostředky potlačili odpor.

Podle dostupných údajů kazašská armáda několikrát střílela na demonstranty a má na svědomí nejméně 225 mrtvých a 2600 zraněných. Rusko a Arménie Tokajevovu žádost okamžitě vyslyšely.

Odvolávat se na příslušnou doložku smlouvy bylo v daném kontextu nepřijatelné. Doložka se vztahuje na jednu ze dvou hrozeb – vnější ohrožení státu, nebo terorismus. Jednalo se však o obyčejné Kazachy, kteří vyjadřovali nespokojenost s režimem ve své zemi. Tokajev je právě proto opakovaně ve veřejných prohlášeních označuje za „teroristy“.

Nejsme ovšem svědky žádného boje proti terorismu, nýbrž aktu extrémního autoritářského despotismu. Důsledkem tohoto hanebného projevu moci jsou tisíce občanů s nálepkou „terorista“ drženy ve věznicích.

Tokajevův formální pokus o deeskalaci situace jmenováním nového premiéra nelze brát vážně. Prezident zůstává nejvyšším vládcem země a nese plnou odpovědnost za její situaci i její řešení. Nový premiér, stejně jako ten minulý, je pouze jeho mluvčím.

Co by měla Evropská unie dělat?

Evropská unie kritizovala zapojení zahraničních vojsk a varovala Rusko, aby respektovalo svrchovanost Kazachstánu. Tento týden o něm následovala rezoluce Evropského parlamentu, na jejíž tvorbě jsem se aktivně podílela.

EU v regionu zatím nemá téměř žádný vliv. Aby se to změnilo, je třeba zahájit nové dialogy a posílit ty stávající. Zejména se zeměmi v okolí Kazachstánu, jako je Uzbekistán a Kyrgyzstán. I tyto země mají problematickou politiku a často podnikají nedemokratické kroky, v rámci regionu se však stále jedná o možné partnery, s nimiž lze za určitých okolností vést rozumnou konverzaci.

Tyto dvě země jsou mimo jiné přechodnou oblastí pro současnou migrační vlnu z Talibanem ovládaného Afghánistánu, tudíž zhoršení situace u svého severního souseda není v jejich zájmu. Evropská unie by tak mohla posílit svou diplomatickou přítomnost v regionu prostřednictvím vzájemných vztahů a pomoci s řešením budoucích konfliktů.

Je tedy jasné, proč bychom se v Evropské unii měli o tyto události zajímat. Nejde jen o univerzální lidská práva, ale i o naše čistě užitkové zájmy. Destabilizované země a regiony pod vedením diktátorů vyhánějí občany z jejich domovů. To, že lidé migrují, je běžné. Lidé, kteří jsou situací donuceni opustit své domovy, však obvykle nemají prostředky, které by jim pomohly vybudovat v jiné zemi nový život.

To má bohužel vliv i na stabilitu zemí, do kterých migrují. Problémů s jejich integrací nakonec využijí populisté, kteří společnost radikalizují a rozdělují. Pokud tedy máme možnost převzít odpovědnost hned teď, měli bychom tak učinit.