Mikuláš Peksa: Green Deal je dnes aktuálnější než kdy jindy, zlatá doba energetických oligarchů je u konce

Ruská invaze na Ukrajinu přes noc změnila svět. Navzdory tomu je pro některé politiky zcela běžnou záležitostí. Například Andrej Babiš opět volá po zrušení emisních povolenek, jako by to bylo řešení. Ale zřejmě není jediný, kdo si láme hlavu nad tím, jak spolu souvisí stav našich přírodních zdrojů, energetika a bezpečnostní politika. Jak se z této situace dostat?

Za prvé: Válka na Ukrajině neznamená, že staré problémy zmizely.

Zatímco průměrný evropský názor vnímá Putinovy tanky jen jako další důvod pro urychlení transformace ekonomiky, energetiky a ukončení závislosti na fosilních palivech, v České republice se ještě v den vyhlášení války objevily hlasy vítězoslavně volající po “konci zeleného snu”. Green Deal je prý mrtvý, dekarbonizace proběhne, a to ještě přísněji, ale ne kvůli nějakým klimatickým cílům, ale kvůli národní bezpečnosti a přežití lidstva.

Nechci se nikoho dotknout, ale autoři těchto názorů si z lidí prostě dělají blázny. Snaží se nám namluvit, že ve světě žádná rizika nehrozí, nebo se jich alespoň nemusíme obávat, dokud k našim hranicím nepřijedou tanky. Hrubá síla a vojenská agrese však obvykle přicházejí až jako poslední fáze některého dlouhodobě neřešeného problému. A právě tyto dlouhodobé, tikající, neřešené problémy nás ohrožují nejvíce.

Je zřejmé, že změna podnebí úzce souvisí s národní bezpečností a přežitím lidstva! Stále více zemí se kvůli ní ocitá v nouzi - ať už kvůli nedostatku vody, nadměrně vysokým teplotám, ztrátě úrody, záplavám nebo ničivým bouřím a hurikánům. Debata o změně klimatu není o tom, kde bude hladina oceánů za třicet let, ale o tom, že ničíme podmínky pro život na planetě, což v různých částech světa způsobuje humanitární a bezpečnostní problémy, které mohou snadno přerůst ve velké migrační vlny a války. Green Deal tedy naopak není žádným naivním “zeleným snem” - je to velmi pragmatická politika vedená snahou zabránit kolapsu světa, jak ho známe.

Za druhé: Hlavním problémem je stále naše závislost na dovozu fosilních paliv.

Za posledních 20 let se závislost spotřeby energie v Evropě na dovozu zvýšila přibližně o 5 % (z 56 % v roce 2000 na 61 % v roce 2019). To je způsobeno řadou faktorů, včetně docházejících zdrojů plynového pole Groningen v Nizozemsku a Severního moře, díky nimž byla Evropa v 70. letech 20. století relativně soběstačná v těžbě plynu.

Zatímco plyn není k dispozici, spotřeba energie v EU (stejně jako jinde ve světě) však roste. V důsledku toho jsme v posledních letech stále více závislí na dovozu energetických komodit ze zemí mimo EU. Řešení tohoto problému nabízí právě Green Deal. Žádnou jinou společnou evropskou cestu před sebou nemáme. Jejím cílem je snížit závislost evropských ekonomik na všech fosilních palivech - zejména na ropě, uhlí a plynu - a nahradit je obnovitelnými zdroji, které můžeme v Evropě sami vyrábět.

Za třetí: Fosilní průmysl řídí oligarchové, před kterými už nesmíme ustupovat.

Green Deal navíc řeší i další závažný problém mezinárodního obchodu s fosilními palivy, před kterým již nemůžeme zavírat oči. Obchod s ropou, plynem a uhlím je pevně v rukou masivních, dlouhodobě působících společností, obvykle úzce propojených se státem. Pokud takový stát zároveň vedou autokraté s velmocenskými ambicemi, vytváří to pro jeho sousedy a obchodní partnery dosti nepříjemnou situaci.

Podívejte se na celkové údaje. Ruské ministerstvo financí uvedlo, že příjmy z prodeje ropy a plynu v roce 2021 dosáhnou 120 miliard USD, přibližně 2.7 bilionu korun. Mezitím se vlastní příjmy Gazpromu z prodeje plynu ve druhé polovině roku zdvojnásobily. Jinak se to v dnešních poměrech vyjádřit nedá: Rusko zvýšilo ceny energií pro Evropany a nyní je využívá k financování války.

Úzké propojení státu a energetického byznysu však není jen problémem Gazpromu, který se v posledních letech na evropském trhu nechová jako tržní společnost, ale jako nástroj vůle Vladimira Putina. Nezdravé sbližování obchodních zájmů vlastníků fosilních gigantů a státní politiky lze pozorovat i v případě PGE, státní těžební skupiny v sousedním Polsku. Státní energetické společnosti mohou snadno zneužívat svého postavení k nátlaku a vydírání demokraticky zvolených vlád nezávislých států. Události posledních dnů nám podle mého názoru poskytly jasný a pádný důvod, proč tomu učinit přítrž.

Za čtvrté: Nedostatek ruského plynu můžeme vyřešit, ale nebude to levné.

Privatizovat Gazprom a udělat z něj tržní společnost není realistické, ne dokud je v čele Ruska Vladimir Putin. Musíme se tedy obejít bez Gazpromu i ruského plynu obecně a co nejdříve začít dovážet plyn (či jiný vhodný prostředek) od jiných dodavatelů.

Více než 40 % plynu dováženého na evropský trh pochází z Ruska, většina z něj proudí přes Jamal a ukrajinské tranzitní plynovody. Roční dovoz z Ruska plynovody v současné době činí přibližně 1 550 TWh, přičemž více než dalších 150 TWh sem formou zkapalněného plynu (LNG) připlouvá v tankerech. To je méně než v předchozích letech, přičemž úroveň skladování v Evropě je letos rekordně nízká.

Zbývajících zhruba 60 % dovozu k nám přichází jinými cestami, ať už jde o plynovody z jihu a severu nebo terminály LNG, které se obvykle nacházejí v jihoevropských zemích. Můžeme tedy zvýšit náš odběr z těchto zdrojů. Jejich kapacita nám teoreticky umožňuje zvýšit náš odběr až o 1 800 TWh dovozu, což je zhruba stejné množství, jaké dnes dováží Rusko. Zkapalněný plyn můžeme dovážet ze skandinávských zemí, Austrálie, USA nebo Kataru. V tuto chvíli nevíme, kolik ho bude k dispozici a za jakou cenu. Bohužel nemůžeme očekávat, že cena bude příliš příznivá.

Za páté: Plyn nebude tak vzácný, aby lidé nemohli vytápět své domovy.

I kdybychom nahradili současný dovoz ruského plynu do EU, nevyřeší to naši dlouhodobou energetickou situaci. Současné dodávky z Ruska jsou ve srovnání s předchozími lety minimální a je nepravděpodobné, že bychom byli schopni celý výpadek beze ztrát pokrýt. Budeme se proto muset zabývat tím, zda můžeme v některých případech nahradit plyn jiným zdrojem nebo obecně snížit naši spotřebu energie.

Téměř dvě třetiny evropského dovozu plynu stále proudí jako dříve, protože nepochází z Ruska. Z toho je zřejmé, že se v žádném případě nemůžeme dostat do situace, kdy “lidé mrznou, protože v EU není plyn”. Pokud někdo bude šetřit, bude to průmysl. I to by samozřejmě bylo velmi problematické a bylo by lepší se takové situaci vyhnout úplně, ale rozhodně se nestane, že by hrozil absolutní nedostatek plynu pro spotřebu domácností.

Za šesté: Z dlouhodobého hlediska je čistý přechod jediným způsobem, jak se nenechat vydírat a zničit.

Je jasné, že se stále jedná pouze o dočasné řešení. Co bude dál? Green Deal (resp. taxonomie, která na něj navazuje) počítá s plynem jako s dočasným, přechodným palivem, které by se případně dalo použít k vyrovnávání výkyvů v energetické síti jako záloha pro obnovitelné zdroje.

Existují dva způsoby, jak se v této věci obejít bez plynu. Buď můžeme snížit potřebu zálohování prostřednictvím efektivnější kapacity sítě a rozdělit energii podle skutečných potřeb, to by bylo možné provést masivní digitalizací přenosové soustavy - například “internet věcí”, pro energetickou síť.

Nebo bychom mohli k vyrovnávání využívat jinou energetickou komoditu než zemní plyn. Tento potenciál má například vodík, jehož výhodou je, že jej lze vyrábět z různých primárních zdrojů (slunce, vítr, teoreticky i metan) a některé z nich jsou velmi levné (typicky solární energie ze zemí, které mají moře a hodně slunce). Vodík lze navíc přepravovat podobně jako zemní plyn, a to buď zkapalněný na tankerech, nebo potrubím. K jeho distribuci bychom tedy mohli využít stávající, avšak modernizovanou infrastrukturu.

Vodík, a zejména ten vyráběný z obnovitelných zdrojů, jako je slunce a vítr, má ještě jednu výhodu. Díky tomu, že se vyrábí z levných obnovitelných zdrojů, může být jeho výroba decentralizovaná. Historicky měly státní giganty monopol na výrobu uhlí nebo zemního plynu a náklady na vstup do tohoto odvětví jsou pro kohokoli jiného extrémně vysoké. U zeleného vodíku je tomu přesně naopak, vstupní náklady jsou stále nižší a nižší a je těžké zabránit společnostem, aby se do výroby pustily.

Proto například nedávná studie mezinárodní agentury IRENA hovoří o zeleném vodíku jako o chybějícím článku v přechodu na novou energetiku. Vodíkové hospodářství nepotřebuje Gazprom ani jiné oligarchické státní firmy, stačí dobrá infrastruktura podléhající jasným pravidlům. Na trhu s velkým počtem menších a středních hráčů se nenecháme vydírat zavřením kohoutků.